• Zveřejněno: 25.02.2020
  • Autor: Svatopluk Čech

Když byla před nedávnem zveřejněna pravidelná měsíční statistika o růstu spotřebitelských cen, bylo to pro mnohé překvapení. Najednou se ukázalo, že spotřebitelské ceny v lednu 2020 byly vyšší oproti lednu minulého roku o 3,6 % vyšší a dokonce oproti prosinci minulého roku byly až o 1,5 % vyšší.

Na první pohled to pro nezasvěceného nevypadá jako nějaký zaznamenáníhodný jev a možná ani není důvod se nad tím pozastavit. Ve skutečnosti jde o mimořádně významný meziměsíční vzestup, který v přepočtu na celoroční data – pokud by pokračoval – by znamenal dvojcifernou inflaci.

Je to obvykle tak, že na počátku roku ceny rostou rychleji, protože se do nich promítají některé jednorázové úpravy – třeba růst nájemného, změna sazeb daní nebo jiných plateb.

V přehledu nejrychleji rostoucích cen si pak zaslouží největší pozornosti vzestup cen vepřového masa o 18,9 % tedy bezmála o pětinu oproti lednu 2019. To je vzestup, který už se dotýká našich peněženek jako spotřebitelů. Příčinou je jednoznačně nedostatek vepřového na trhu. Jinak řečeno, není odkud brát a tak se cena zvyšuje. Podle některých názorů je to především vlivem afrického moru prasat v Evropě a vyšší poptávkou po mase zejména v Číně.

Jaký mají tyto globální jevy vliv na český trh s masem?

Určitě větší než jsme ochotni si připustit. V prvé řadě se podívejme na naši soběstačnost ve výrobě vepřového masa. Podle oficiálních statistik je kolem 45 - 46 %. Ovšem podle odhadů Agrární komory je to ještě daleko horší – její odhad soběstačnosti je jen kolem 35 %.  

Když si to ukážeme názorně – pak jen jedna ze tři kotlet, kterou máme na talíři – pochází z našich chovů a tedy více než polovinu a možná, že už skoro dvě třetiny naší spotřeby vepřového masa musíme dovážet. Trochu velký luxus pro maso, které je významnou součástí naší kuchyně. Navíc jde o druh masa, kde bychom neměli mít problém s jeho výrobou.

Naše soběstačnost ve výrobě vepřového masa již dlouhou dobu klesá, a ačkoli je tento vývoj znám, nebyla nikdy přijímána opatření k jeho změně. Prostě byli jsme ujišťováni, že nějaký nedostatek vepřového masa nemůže vzniknout.

Teoretikové volného trhu – a já bych je spíše nazval tržními komsomolci - nám všem přece už dlouho vysvětlovali, že není třeba se nějakého nedostatku obávat. Vždyť v Evropě je dostatek kapacit, které mohou naše potřeby bez problémů uspokojovat. A navíc - my přece máme dostatek peněz k tomu, abychom si to potřebné maso dovezli.

A tak jsme se najednou dočkali naplnění jejich představ - na pultech našich supermarketů najdeme častěji vepřové ze Španělska, Belgie či Německa než z českých chovů. Naši zemědělci dobře vědí, že výroba vepřového v těchto zemích je štědře dotována – na rozdíl od nás. A tak až do minulého roku to dobře fungovalo. Dokonce tak, že nikomu – ani těm ochráncům přírody a snižovatelům emisí – zatím nevadilo, že maso ze Španělska putuje na náš trh v kamionech přes půl Evropy.

Dnes cena vepřového roste a my tomu nejsme schopni zamezit. A dokonce si můžeme být jisti, že i kdyby se podařilo nabídku vepřového zvýšit, cena nějak významně neklesne. Je to docela jasné.

Tak především – v minulých letech se podařilo zlikvidovat většinu našich kapacit na výkrm vepřů. Vybudovat nové – to jsou nemalé investice - a kdo je dnes bude riskovat, za situaci, kdy náš chov prasat není podporován národními dotacemi.

Za další - nemáme ani chov selat – často jich velkou část dovážíme, nejčastěji z Dánska.

Konečně – nikoli naposled. Vepřové nikde na trhu v Evropě není v dostatečném množství. Přitom je vepřové maso krátkoobrátkové – dá-li se to tak nazvat. Za pět měsíců se dá dosáhnout porážkové váhy. Jen je k tomu potřeba mít „surovinu“ – tedy dostatek selat. To klíčové je však mít kapacity, kde se prasata dají chovat – a to dnes nemáme.

Upřímně neumím si ani představit, jak by při současném našem systému povolování staveb, bylo možné v nějakém rozumném čase získat povolení k výstavbě velkokapacitních chovů. On ten chov prasat zrovna moc nevoní a možná, že lidé na venkově už pomalu zapomínají, jak takový chov zvířat vypadá.

Nemáme tyto kapacity nejen proto, že jsme je v minulých letech zlikvidovali. Nemáme je i proto, že dnešní systém naší podpory zemědělství – převzatý z EU – podporuje v našich podmínkách především rostlinnou výrobu a živočišnou daleko méně. Nesrovnatelně méně než u našich konkurentů v EU. A to za situace, kdy je známo, že nemáme dostatek statkových, tedy tradičních hnojiv pro naše pole. Že důsledkem nedostatku právě těchto přirozených hnojiv je nedostatek humusu v půdě, nižší přirozená úrodnost půdy a v konečném důsledku je to i malá schopnost půdy absorbovat vodu a tedy další prohlubování vláhového deficitu To, zdá se, nikoho nezajímá.

A za těchto podmínek – při rostoucích spotřebitelských cenách - vstupuje do hry Česká národní banka a snaží se inflaci snížit vzestupem základní úrokové sazby. Je sotva pochopitelné, že za situace, kdy zde dochází k růstu cen vlivem nedostatku nabídky, se někdo snaží snížit ceny zdražením úvěru. Nejde vůbec o vepřové maso. To je jen pomyslným vrcholkem ledovce.

Na trhu je nedostatek nabídky – konkrétně masa - a proto rostou jeho ceny – a my zvýšíme jeho výrobu tím, že zdražíme investování do nových kapacit a ještě prohloubíme nedostatek?

Taková je podstata tohoto rozhodnutí centrální banky? Přitom bychom v tomto případě velmi potřebovali propojit politiku centrální banky s politikou vlády, která by měla podpořit výstavbu nových kapacit pro výrobu masa. Jen tak je možno odvrátit další vzestup cen masa. Ten je bez podstatného zvýšení jeho výroby nevyhnutelný.

Současný cenový vývoj ukazuje ještě jeden zajímavý jev. Víra, že vždy se nějaké chybějící zboží podaří získat odněkud z dovozu, dostává trhliny. Kde vzít chybějící zboží, když ho nikdo nemá?

Možná se - alespoň v náznaku ukazuje ještě jedno – že hmotná aktiva, konkrétní hmotné statky jsou v mnoha segmentech trhu důležitější než – obrazně řečeno - hromada papírových peněz. Stará lidová moudrost říká něco o tom, že peněz se člověk nenají. V případě potravin to platí dvojnásob. Kéž by to bylo poučením i pro naše politiky, protože v to, že by se změnilo myšlení některých „teoretiků“ volného trhu, moc nevěřím.
Registrací uživatel získá přístup k exkluzivním informacím.
Registrace   |   Přihlášení

Od 1. dubna 2020 se zvyšuje životní i existenční minimum

  • Zveřejněno: 02.04.2020
Od 1.4.2020 se zvyšuje životní minimum o 13,2 procenta, a to po více než osmi letech. Pro samotného dospělého se měsíční částka zvedá z 3410 na 3860 korun. U dětí a dospělých v rodině se pohybuje nově od 1970 do 3550 korun, roste tak o 230 až 410 korun. Existenční minimum činí 2490 místo dosavadních 2200 korun.