• Zveřejněno: 25.01.2023
  • Autor: Miroslav Svoboda

Rozhovor se členem představenstva Agrární komory ČR Zdeňkem Jandejskem

Naši produkční zemědělci jsou toho názoru, že české zemědělství se v současné době ocitá ve velmi vážné situaci. Co je příčinou tohoto stavu?

Po společenských a ekonomických změnách, které nastaly po roce 1989, jsme si zprvu mysleli, jak krásně se bude české zemědělství rozvíjet, zejména, až budeme mít možnost vstoupit do Evropské unie, kde se nám, českým zemědělcům otevřou trhy. Jenže, situace se začala vyvíjet jinak, než byly naše představy. Začalo to tím, že jsme již na počátku 90. let minulého století zaznamenali, jak se postupně snižují stavy hospodářských zvířat, tedy skotu, prasat a drůbeže. Úměrně s tím klesala i produkce masa, ať již hovězího či zejména vepřového a drůbežího.

Dalším mezníkem byl rok 2004, kdy jsme, spolu s dalšími středoevropskými a východoevropskými státy, vstoupili do Evropské unie. Tehdy se proces snižování počtu hospodářských zvířat urychlil. Je sice pravda, že na základě iniciativy tehdejšího vedení Agrární komory ČR, asi tak před deseti, dvanácti lety, se proces úbytku hospodářských zvířat o něco zpomalil, dá se však říci, že poklesu živočišné výroby u nás i nadále pokračuje.

Jedna z příčin tohoto stavu spočívá v tom, že maloobchodní prodej u nás postupně ovládly obchodní řetězce, které raději našim spotřebitelům nabízejí zboží, které pochází ze zemí původní EU15, nyní EU14, než aby prodávali potraviny českých zemědělců.

Další příčinou byl vstup České republiky do Evropské unie, kdy tehdejší česká vláda nedokázala při jednáních s Evropskou komisí vyjednat slušné a odpovídající podmínky našeho vstupu do EU. Přitom, například Poláci si při jejich vyjednávání dokázali zajistit mnohem lepší podmínky než Česká republika.

Takže, dá se říci, že západoevropští farmáři mají mnohem vyšší dotace, ať již jde o prostředky EU, ale i národní dotace. To jim právě umožňuje dodávat na pulty svých supermarketů a hypermarketů potraviny západoevropských farmářů za ceny, které jsou pod úrovní výrobních nákladů. Tedy za nižší ceny než od českých zemědělců. Přirozeně nás to trápí, ale český zákon o významné trní síle, který by měl narovnat dodavatelsko-odběratelské vztahy, je oproti obdobným zákonům v západoevropských zemích, bezzubý.

V poslední době Agrární komora ČR, spolu se Zemědělským svazem ČR, měla řadu vážných připomínek ke zemědělské politice EU. Proč?

Již před časem se ve světě, tudíž i v Evropě, začaly objevovat myšlenky na záchranu naší planety před znečištěním ovzduší, a to zejména tím, že se zabrání úniku CO2 do ovzduší. Je to krásná myšlenka, ale vše se musí dělat v kontextu toho, aby se jejím razantním a příliš urychleným prosazováním nenarušily podmínky dalšího ekonomického vývoje společnosti. Po volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 nově ustavená Evropská komise se vydala cestou, že Evropa napomůže tomu, aby se zlepšilo životní prostředí ve světě. Proto vznikl ambiciózní plán, to je do sáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Komise jej Zeleným údělem, neboli anglicky Green Dealem. Problém spočívá v tom, že ho, aniž by k tomu existovaly nějaké dopadové studie, začala příliš razantně prosazovat nejen v hospodářské politice EU, ale i ve všech sférách lidské činnosti. Mimochodem, řada evropských ekonomů a odborníků z různých hospodářských odvětví poukazuje na to, že neuvážené prosazování Zeleného údělu, bez analýzy jeho dopadů, je jednou z příčin současné energetické a ekonomické krize v Evropě, kterou válka na Ukrajině jen prohloubila.

Pokud vím, hlavní principy Zeleného úděle se promítly i do nové Společné zemědělské politiky EU na léta 2023 až 2027. Co z toho plyne pro evropské, potažmo české zemědělství?

Nejprve k tomu musím podotknout, že již tehdy, kdy v letech 2019 až 2021 vznikal projekt EU, nazvaný Green Deal, tak řada zemědělských odborníků, nejen u nás, ale i v Evropě či dokonce ve světě, poukazovala na to, že jeho nepromyšlené prosazování, může přinést do evropského zemědělství značné problémy. Například tím, že omezování běžné zemědělské produkce, a to ve prospěch ekologické zemědělské výroby, povede k tomu, že se v Evropě sníží objem vyprodukovaných potravin, což povede k tomu, že se potraviny do EU začnou dovážet ze třetích zemí, a to za mnohem vyšší ceny a v nižší kvalitě.

Ostatně potvrdila to i odborná studie Ministerstva zemědělství USA, která vznikla v průběhu roku 2020. Následně to potvrdily i studie několika evropských univerzit. Podle této studie amerického ministerstva zemědělství, uvedení Zeleného údělu do praxe v evropských zemí, bude znamenat snížení zemědělské a potravinářské produkce až o 15 %. Dále snížení vývozu potravin o pětinu. Hrubý příjem evropských zemědělců by přitom klesl až o 16 %. Takže, studie skutečně dala za pravdu těm, kteří na některé aspekty nesprávně nastaveného Zeleného údělu poukazovaly již dříve.

Jako produkční zemědělci tvrdíte, že hlavní principy Zeleného údělu byla zapracovány do Společná zemědělské politiky EU na léta 2023 až 2027, která je ale závazná pro všechny členské země EU. Jak se to projeví v českém zemědělství?

Máte pravdu, hlavní principy Zeleného údělu byly zpracovány i do Společné zemědělské politiky (SZP) EU na léta 2023 až 2027. Přičemž, na podzim roku 2021 vydala Evropská komise příkaz, aby se základní principy této nové SPZ EU promítly i v národních Strategických plánech SZP jednotlivých členských zemí EU. Co se však nestalo, pokud jde o Českou republiku? Nová česká vláda, která vznikla na sklonku roku 2021, neodsouhlasila původní materiál, který vypracovala předchozí vláda s tím, že obsahoval řadu kompromisních prvků, které zmírňovaly některé příliš negativní dopady SZP EU do českého zemědělství. Tato vláda ho nechala v průběhu ledna 2022 od základu přepracovat, načež nejen, že řadu negativních dopadů SZP EU pro české produkční zemědělství do Strategického plánu SPZ pro Českou republiku zapracovala v původním znění, ale v některých aspektech, je i prohloubila.

Proto Agrární komora ČR, spolu se Zemědělským svazem ČR, uspořádala v loňském roce dvě protestní akce v Praze a současně i několik protestních jízd zemědělské techniky po celé republice. Jenže, současná vláda zůstala, vůči oprávněným požadavkům našich produkčních zemědělců, hluchá.

Produkční zemědělci říkají, že toto znění Strategického plánu SZP pro ČR, na rozdíl od toho předešlého, přinese řadu negativních důsledků pro české zemědělství. Jaké?

Dá se říci, že čeští produkční zemědělci, oproti konkurenčním západoevropským farmářům, budou velmi výrazně poškozeni v jejich boji o evropský, potažmo i světový trh. Mimochodem, nejzávažnějším negativním opatřením je to, že střední a velké zemědělské podniky musí, od 1. ledna 2023, převádět 23 % procent svých evropských dotací na podporu malých zemědělců, jak to předepisuje EK. Přitom, tato výše 23 % je v EU nejvyšší, zatímco v ostatních zemích EU se to pohybuje na úrovni cca 10 %. Právě to tyto střední a velké zemědělské firmy citelně ekonomicky oslabí.

Načež tuto část jejich podpory dostanou zemědělci na prvních 150 ha, kteří se většinou zabývají extenzivní zemědělskou výrobou s minimální produkcí. Pokud se někdo z nich angažuje v živočišné výrobě, tak, vzhledem k relativně malému množství jeho vlastní produkce, ji prodává většinou na tržištích či ze dvora. Případně několik z nich zásobuje i malé prodejny  v jejich okolí. Právě proto produkční zemědělci poukazují na to, že střední a velké zemědělské firmy produkují potraviny pro většinu občanů v naší zemi.

Říkáte, že české zemědělství zaznamenává neustálý pokles živočišné výroby. Jak se to projevuje?

Jak? Vypovídají o tom čísla, která máme k dispozici. Například pokles produkce vepřového masa je tak výrazný, že jsme v současnosti na úrovni 35 % vlastní soběstačnosti. Značný je i pokles produkce vajec, který je u nás na úrovni 50 až 60 %. Velmi složitá situace je i u ovoce a zeleniny. Vždyť každý rok se snižují výměry ovoce o 3 až 5 tisíc stromů. Pokud jde o jablka, ovocnáři říkají, že hrozí, že během několika let se u nás nebudou žádná tuzemská jablka pěstovat. V případě zeleniny se nacházíme v obdobné situaci.

Když jsem se před chvílí zmínil o tom, že naši produkční zemědělci to mají, z hlediska jejich konkurenceschopnosti s těmi západoevropskými, mnohem těžší, tak jde o to, že se k nám dovážejí potraviny z EU za ceny pod výrobními náklady. V případě dovozu ze třetích zemí, jde pro změnu o ceny dumpingové.

Jaké vhodné řešení navrhují naši produkční zemědělci?

Řešení této situace samozřejmě existuje. Především, je nutné ihned zastavit implementaci právě té části programu Zeleného údělu, která přenáší do českého zemědělství určité negativní aspekty.

Dalším, podle našeho názoru, rozhodujícím řešením musí být přepracování Strategického plánu SZP na léta 2023 až 2027, a to směrem k jeho původnímu znění, jak jej vypracovala předchozí vláda. Produkční zemědělci si skutečně myslí, že nebude-li Strategický plán SZP takto přepracován, za několik let se u nás nebudou potraviny, původem z živočišné produkce, vyrábět. Asi se ptáte, proč tomu tak je? Protože současná česká vláda, ve stejném duchu, jako „myslitelé“ v Bruselu, podporuje ty, kteří nic nevyrábějí.

Takže, pokud jde o Zelený úděl, dalším důležitým opatřením pro záchranu českého zemědělství, by bylo zrušení podpory do extenzivních činností v zemědělství. Mám na mysli to, že někteří malí zemědělci, kteří nic neprodukují, protože na svých pastvinách chovají jen koně, a nikoliv skot, prakticky dostanou stejné peníze, jako ti, kteří naopak produkují potraviny či jiné zemědělské produkty. Je to dáno tím, že na hektar zemědělské půdy je určena stejná finanční suma, jestli na svém pozemku produkujte či nikoliv.

Ke Strategickému plánu SZP ještě musím dodat, že Evropskou unií, a zároveň i českou vládou, je výrazně propagováno ekologické zemědělství. Přitom vám každý zemědělský odborník řekne, že v rámci ekologického zemědělství, se vyprodukuje méně potravin - až o 50 %. Přitom EU nařídila výrazně zvýšit procenta zemědělské půdy pro ekologické zemědělství. V České republice je v současné době 17,6 % půdy v ekologickém režimu, přičemž jeho produkce činí jen 1,5 % z celkové zemědělské produkce u nás. Ale záměrem současné vlády je rozšířit ekologické zemědělství na 25 % plochy, což bude znamenat další pokles výroby potravin pro náš trh, a s tím spojený dovoz potravin ze zahraničí.

Kromě přepracování Strategického plánu SZP, co by českému zemědělství dále pomohlo?

Prvním takovým opatřením by mělo být přijetí zákona o ochraně půdního fondu. Měl by být v souladu s obdobnými zákony, které mají přijaty jiné země EU, například Francie a Německo. Tam totiž si svoji zemědělskou půdu velmi dobře hlídají, aby jim, na rozdíl od nás, zbytečně neubývala, například na stavby skladů pro velkoprodejny apod.

Podle nás, produkčních zemědělců, je potřeba přijmou novelu zákona o významné tržní síle, která by byla v praxi opravdu účinná. Dvě novely, které byly zatím přijaty, přičemž ta poslední na podzim loňského roku, ve skutečnosti nic řeší. Mám tím na mysli narovnání dodavatelsko-odběratelských vztahů. Novela, kterou my požadujeme, by měla být ve stejném duchu a znění, jako jsou obdobné zákony, které platí v jiných zemích EU. Nejlepším příkladem jsou zde Francie a Německo.

Jde nám o to, aby se nastavila odpovídající rentabilita výroby a prodeje, a to v celém řetězci zemědělství – potravinářství – obchod. Jestliže někteří obchodníci tvrdí, že je to právě zemědělství, které výrazně zdražuje ceny potravin u nás, tak to není pravda. Vždyť ceny potravin pro spotřebitele určují obchodníci. O tom, že jsou také nejvyšší, tak to potvrzují i jejich marže ve výši desítek procent, v některých případech i ve výši 100 %. Stačí k tomu uvést jen několik málo příkladů. Například brambory se v současné době od zemědělců prodávají maloobchodu za 5 až 6 korun za kilogram, zatímco spotřebitel si je koupí za 20 až 27 korun, přičemž někde se může objevit třeba i 30 korun za kilo. S takovýmto výčtem rozdílů cen by se dalo pokračovat i u dalších potravin.

Proto, jako produkční zemědělci, navrhujeme, aby zemědělství mělo rentabilitu na úrovni 8 až 10 %, potravinářství ve výši 5 až 6 % a obchod, kde se umisťuje zboží jen do regálů, tak by měl mít rentabilitu kolem dvou procent. Vždyť, když si vezmete miliardové obraty, které mají některé řetězce za rok, musí na tom obchod pořád vydělávat horentní sumy.

Když už jsme u toho výčtu opatření na záchranu českého zemědělství, co byste k tomu dodal?

Zatím jsem především hovořil o tom, jak se projevuje nová Společná zemědělská politika EU na léta 2023 až 2027 v českém zemědělství. Ale, musím se zmínit ještě o jednom aspektu. To je o nutnosti přesměrování národních podpor. Ty se také, obdobně jako evropské, u nás rozdávají i těm, kteří nic neprodukují, jak již to nastavila Společná zemědělská politika EU. Podle nás, národní podpory, stejně jako podpory z EU, by měly směřovat do živočišné výroby, zejména do produkce vepřového a drůbežího masa. Potom také i do podpory pěstování ovoce a zeleniny.

Kdyby se národní podpory takto přesměrovaly, pomohlo by to ke zvýšení zemědělské a potravinářské výroby u nás. V návaznosti na to by se mohla také zvýšit i naše soběstačnost v mnoha základních komodit, což náš stát potřebuje. Česká republika by, díky vyšší zemědělské a potravinářské výrobě, získala další prostředky do státního rozpočtu, ať již ve formě DPH či sociálního a zdravotního pojištění. Rovněž daň z příjmu není také zanedbatelná.

Druhým výsledkem by bylo, že by se snížil dovoz potravin ze zahraničí. Mimochodem, snížily by se i emise do ovzduší, kdyby odpadl dovoz potravin napříč Evropou, třeba ze Španělska.

Podle nás, produkčních zemědělců, jsou dotace v zemědělství velmi výrazným pokřivením obchodního trhu. Protože, kdyby nebyly, ukázalo by se, kdo je nejlepší výrobce potravin. Jenomže, tento záměr je, za současného stavu Evropské unie, prakticky neproveditelný. Musíme tedy vycházet se situace, jaká je.

Registrací uživatel získá přístup k exkluzivním informacím.
Registrace   |   Přihlášení

Vyjádření k cenám potravin

  • Zveřejněno: 27.01.2023

Pan Pavel, kandidát na prezidenta, se ve středeční televizní diskusi nechal slyšet, že prý za vysoké ceny potravin a za jejich růst mohou zemědělci. Nic není vzdálenějšího pravdě než takové tvrzení. Bohužel to také dokazuje, že o českém zemědělství a jeho problémech pan Pavel neví skoro nic.