• Zveřejněno: 17.04.2018
  • Autor: Ing. Karel Rychtář

Nezaměstnanost v ČR je extrémně nízká, průměr v ČR dosahuje 3,5 %. Učebnicových hodnot „přirozené“ nezaměstnanosti okolo 5 % dosahují pouze tradiční regiony na severovýchodě a severozápadě republiky a některé další okresy jiných krajů. Není překvapením, že nejnižší je v Praze na hodnotě 2,2 %, a to přesto, že v hlavním městě sídlí velký počet firem a organizací zaměstnávajících své lidi po celé ČR.

Absolutně se snížil i počet uchazečů o práci z řad osob se zdravotním postižením, není žádné tajemství, že z celkového počtu cca 2 200 uchazečů v Praze a okolo 45 000 lidí v celé ČR je jen část „dosažitelných“, tedy schopných a připravených nastoupit na vhodné volné pracovní místo.

Mohli bychom být spokojeni. Kdybychom nevěděli, že jen Česká správa sociálního zabezpečení vydává tisíce nových rozhodnutí o invaliditě ročně, a že zdaleka ne všichni lidé se zdravotním postižením v produktivním věku s využitelným pracovním potenciálem se evidují na úřadu práce jako uchazeči. Kdybychom nevěděli, že motivace k práci části zdravotně postižených osob je ovlivněna obavami ze ztráty důchodu (ať už oprávněnými nebo jen latentními). Že odhadem stejný počet osob se zdravotním postižením jako v evidenci úřadu práce je „někde jinde“ – doma na gauči nebo v šedé zóně, kde občasný příspěvek k důchodu a dalším benefitům je příjemný a „bezpečný“.

Kdybychom nevěděli, že systém rehabilitace osob po nemoci nebo úrazu není spojitý – koordinovaný. Názorně: že mladý chlap po autohavárii proleží měsíce v rehabilitačním ústavu, kde dostane skvělou pomoc lékařů a ergoterapeutů, ale o své budoucí uplatnění se má možnost zajímat až po opuštění tohoto zařízení. Kdybychom nevěděli, že i v době obrovského převisu poptávky i po „jakýchkoliv“ zaměstnancích má velká část zaměstnavatelů obavy přijmout osoby se zdravotním postižením, přestože tak může ušetřit zákonné odvody a získat navíc finanční příspěvky na podporu pracovních míst těchto osob.

Můžeme diskutovat o ne/efektivnosti tradičních nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, jejich administrativní náročnosti a neprůchodnosti specifických nástrojů, jako je například pracovní rehabilitace. Z pohledu malého a středního zaměstnavatele s racionálně úsporným managementem, který je orientován především na „core byznys“, je tu ještě jedna překážka: nedostatek praktických informací a pomoci s individuálním přístupem k člověku se specifickými potřebami, zdaleka nejde jen o schody a bariéry. Pragmaticky vítězí předsudky, strach z neznámého.

V zahraničí tuto roli plní polostátní fondy, organizace, instituce, které se specializují na pomoc OZP a jejich zaměstnavatelům a jsou jakýmsi „servisem“ úřadů práce. V ČR byl již v roce 2017 spuštěn systémový projekt, který by měl v síti služeb zaměstnanosti úřadu práce vytvořit odbornou kapacitu pro tento účel. Zatím jeho přínos není příliš vidět, alespoň z pohledu společensky odpovědných a vstřícných zaměstnavatelů.

Zatím za nás část problému řeší globální trh, vysoká zaměstnanost a převis příležitostí. Není právě teď příležitost připravit se na horší časy?

Registrací uživatel získá přístup k exkluzivním informacím.
Registrace   |   Přihlášení