Předvolební kampaně v Evropě vrcholí. Některé sice již skončily a zdá se, že vyhrál zdravý rozum. Dvoje největší volby nás ještě čekají, a to ve Francii a Německu. Kandidáti napříč politickým spektrem slibují nesplnitelné a oprašují témata, která se v minulosti osvědčila. Jedním z nich je strašení „polským instalatérem“, který bere místním práci. Nad tím, jestli tomu tak skutečně je, se již nikdo nezamýšlí. Francie, kterou čekají za pět týdnů prezidentské volby (první kolo 23. dubna a druhé 7. května) a v červnu parlamentní, se nevymyká současnému trendu populismu a národnímu protekcionismu. Zprava doleva volají politici po ochraně domácího trhu, zejména pak ochraně pracovních míst. Zahraniční pracovníci vyslaní do Francie jsou stavěni na pranýř a francouzští politici straší, že přestanou uplatňovat evropskou směrnici o vysílání pracovníků. V důsledku by to znamenalo, že budou muset mít vyslaní pracovníci odměnu obvyklou pro danou pracovní pozici ve Francii, a ne jen garantovánu minimální mzdu.
Počet vyslaných pracovníků z ostatních členských států do Francie v roce 2015 přitom činil pouze 286 tisíc, což je jedno procento všech zaměstnanců ve Francii. Nejvíce vyslaných pracovníků pocházelo z Polska, za nimi však byli v těsném závěsu Portugalci a Španělé. Druhé a třetí místo tedy obsadili vyslaní pracovníci ze „starých“ členských států unie. Je polský instalatér skutečně velký problém? Statisticky určitě ne. Nicméně je to téma, na které francouzští voliči slyší. A volby jsou volby.
Kdo zná francouzskou gramatiku, ví, že každé pravidlo má svou výjimku. Podobně je to i s francouzskou legislativou, která ale musí respektovat tu evropskou. Touha po vítězství ve volbách je bohužel silnější než respekt k evropské legislativě. Od loňského května, kdy město Angoulème vydalo výnos s doložkou Molière (neboli „clause Molière“), jej následovalo několik regionů a departmentů, které jsou řízené jak pravicí, tak socialisty nebo unií demokratů a nezávislých. Tato doložka znamená, že k veřejným zakázkám mají přístup pouze firmy, jejichž pracovníci na stavbách hovoří francouzsky. Zástěrkou tohoto diskriminačního opatření je ochrana pracovníků. Tato podmínka je v naprostém rozporu s evropskou legislativou, jak potvrdila minulý týden i komisařka Thyssenová, zodpovědná za zaměstnanost a sociální otázky.
Vyslaní pracovníci v sektoru stavebnictví jsou Francouzům trnem v oku. Důvodem je, že francouzské firmy, které najímají vyslané pracovníky ze střední a východní Evropy, jsou schopné nabídnout lepší cenu. François Asselin, prezident francouzského Svazu malých a středních podniků, uvedl, že doložka Molière byla reakcí na nelegální praktiky a podvody, kterých se firmy při vysílání údajně dopouštějí. Během roku 2017 budou dle jeho slov pracovníci ve stavebnictví také vybaveni digitálními identifikačními kartami. Bude tak možné ověřit s pomocí inteligentních telefonů, zda má daná osoba povolení na stavbě pracovat.
Lepší kontrolu a boj proti nelegálním praktikám a podvodům by měla řešit prováděcí směrnice z roku 2014 k původní směrnici o vysílání pracovníků z r. 1996. Aniž by Evropská komise vyčkala implementace zmíněné prováděcí směrnice a vyhodnotila její výsledky, podlehla nátlaku Francie a Německa a spěšně předložila 8. března 2016 návrh revize směrnice o vysílání pracovníků. Termín pro převedení samotné prováděcí směrnice do národní legislativy byl přitom členským zemím stanoven až na polovinu června 2016. Návrh na revizi směrnice o vysílání pracovníků tak nyní projednává Evropský parlament a členské státy v Radě. Rozdělení na východ a západ je v obou orgánech znatelné. Vysílání rozděluje Evropu, která potřebuje být jednotná, aby mohla snáze odolávat finanční a migrační krizi a dalším globálním výzvám. Bojovat za „renesanci“ francouzštiny, která bývala kdysi diplomatickým jazykem, tím, že bude povinná pro vyslané pracovníky, je poněkud úsměvné. Slavný Molière, který třináct let cestoval po francouzském venkově se svým kočovným sborem, a měl tak pro „vyslané“ pracovníky určitě pochopení, by na toto téma nepochybně sepsal senzační frašku.
