Dostat české potraviny na stůl českých domácností by měla být samozřejmost. Ve skutečnosti je to ale složitý boj s obchodními řetězci, neférovými dovozy, netransparentním označováním původu a slabou pozicí samotných zemědělců. Upozornil na to Zemědělský svaz ČR, který žádá nápravu podmínek na trhu.

Tématu se věnovali také politici, obchodníci a ekonomové na konferenci „Zemědělství a české potraviny“, která se konala v úterý 25. 3.2025 v Praze.

Cesta českých potravin z pole až na pulty obchodů je komplikovaná sítí nerovných vztahů, obchodních zájmů a regulací. Až 80 % české produkce prochází systémem: zemědělec – zpracovatel – obchodní řetězec. Přímou cestou se ke spotřebiteli dostane jen několik procent. Výsledkem je, že spotřebitel často vůbec neví, co kupuje a odkud to pochází – a český farmář mezitím ztrácí půdu pod nohama.

Obchodní prostředí potřebuje férová pravidla

Klíčovým problémem je nedostatečná tržní síla českých producentů. Dnes pět maloobchodních řetězců ovládá 70 % trhu. Tato koncentrace má přímý dopad na to, co se v regálech objevuje. Zatímco v západní Evropě mají odbytová družstva silné postavení a podporu státu, u nás jsou na okraji zájmu. Navíc byla letos zrušena i poslední forma zvýhodnění – preferenční body pro členy družstev v dotačních programech.

„Zemědělec dnes není rovnocenným hráčem. Máme tu 30 tisíc zemědělských subjektů, několik desítek klíčových potravinářů a jen pár obchodních řetězců. Ten nepoměr je obrovský a bez férových pravidel ho zemědělci sami nezvládnou vyrovnat,“ říká Martin Pýcha, předseda Zemědělského svazu ČR.

Další překážkou jsou tzv. privátní značky obchodních řetězců, které v některých případech anonymizují výrobce a vytvářejí na farmáře a zpracovatele tlak: buď se přizpůsobíš našim podmínkám, nebo tě nahradíme. Spotřebitel mnohdy ani nepozná, že výrobek není od tradiční české značky, ale jedná se o její levnou kopii, případně nepozná, že se změnil výrobce pod značkou supermarketu. Tím mizí důvěra a prostor pro kvalitní lokální produkci.

„Spotřebitel si zaslouží vědět, co jí. A zemědělec / zpracovatel má právo na to, aby jeho jméno nebylo vymazáno z etikety. Takhle vypadá důvěra v potraviny i v systém. Dnes ale není pravidlem, spíše výjimkou,“ dodává Martin Pýcha, který na úterní konferenci „Zemědělství a české potraviny 2025“ otevřel otázku férového označování a původu surovin.

Neférové dovozy z EU i mimo ni navíc deformují trh. Produkce z neevropských zemí často nesplňuje ani základní standardy, ale na pultech supermarketů se tváří jako evropská – třeba „drůbež z Holandska“, která byla jen zabalena v EU, ale pochází z Jižní Ameriky. Rozdílné standardy, nulová uhlíková odpovědnost a agresivní cenová politika ničí konkurenceschopnost evropských i českých zemědělců.

„Nestačí říkat, že podporujeme české potraviny. Musíme nastavit taková pravidla, která to umožní. Třeba tím, že obchodníci budou mít pozitivní motivaci dát na pult lokální produkci, která má jasnou dohledatelnost původu i ekologický rozměr,“ řekl Martin Pýcha.

Podpora produkčních zemědělců a potravinářů je nezbytná

Kamenem úrazu dotačních podpor státu a EU je nedostatečný důraz na podporu produkce potravin. Zatímco se dotace pro ty, kteří potraviny skutečně produkují, snižují, roste podpora těch, jejichž až 85 % příjmů tvoří právě dotace a na výrobě potravin se podílí jen velmi málo, nebo vůbec.

„Zemědělský svaz dlouhodobě zdůrazňuje rozdíl mezi produkčními a neprodukčními zemědělci. Ti první skutečně vyrábějí potraviny, čelí cenovým výkyvům na trhu a rostoucím nákladům. Ti druzí čerpají až 85 % svých příjmů z dotací a jejich hospodaření je spíše krajinotvorné. Dotační systém nesmí produkční zemědělce trestat za to, že plní svou základní funkci – zajišťují potraviny,“ vysvětluje Martin Pýcha.

Zemědělci proto požadují pět konkrétních kroků:

1. Zákonné posílení transparentnosti označování potravin – spotřebitel musí vědět, odkud výrobek pochází.
2. Podpora sdružování farmářů a odbytových družstev – umožnit roztříštěným producentům posílit vyjednávací pozici vůči obchodníkům, včetně návratu zvýhodnění v dotačních programech.
3. Omezení neférových dovozů, které nerespektují evropské standardy.
4. Zvýšit investice do zpracování – bez silného českého potravinářského sektoru bude nadále stoupat vývoz surovin a dovoz hotových výrobků.
5. Změnit systém rozdělování dotací tak, aby více zohledňoval produkční výkonnost a příspěvek k potravinové soběstačnosti ČR.

„Pokud máme mít v obchodech české potraviny, nestačí to deklarovat. Musíme změnit systém tak, aby se to opravdu vyplatilo těm, kteří potraviny vyrábějí. To je úkol pro všechny – politiky, obchod, i nás zemědělce a potravináře. Bez systémové změny bude české zemědělství jen dál ustupovat. My ale chceme, aby na pultech obchodů přibývaly české potraviny – a ne aby mizely,“ uzavírá Martin Pýcha.