Vláda premiéra Andreje Babiše považuje české zemědělství a potravinářství za strategický sektor zajišťující potravinovou bezpečnost České republiky. Přičemž dosažení tohoto cíle vidí v zajištění prorůstové strategie s cílem snížit závislost tohoto sektoru na dotacích, na zvýšení jeho konkurenceschopnosti, soběstačnosti a cenové dostupnosti kvalitních domácích potravin pro naše občany.
Ve své zemědělské a potravinářské politice se současná vláda chce zaměřit na podporu domácí produkce a jejího zpracování v provozovnách tuzemských výrobců, dále na snížení nákladů a byrokracie, omezení marží řetězců a dovozů nekvalitních potravin a vytvoření férových podmínek pro české zemědělce i spotřebitele.
Nicméně, zajištění tohoto zemědělského a potravinářského programu, jak si jej současná vláda vytýčila, nebude jednoduché. Proto jsme oslovili prezidenta Agrární komory ČR Jana Doležala, aby nám, ve svých odpovědích, na naše otázky nastínil, s čím základním a nejvýznamnějším, se naši zemědělci a potravináři budou, v příštích několika letech, potýkat.
Před několika týdny skončil veletrh Země živitelka 2026. O jakých problémech zemědělců a potravinářů se během veletrhu nejvíce hovořilo a diskutovalo?
Země živitelka je vždy určitým obrazem a odrazem toho, v jaké kondici se zemědělství nachází. Letošním tématem číslo jedna bylo mimořádné sucho, ale také vysoké náklady kvůli komplikované geopolitické situaci a nízké výkupní ceny způsobené neférovými dovozy. Počasí ovlivnit nemůžeme a máme bohužel za sebou další rok, kdy se ukazuje, že sucho, vysoké teploty a další výkyvy počasí už nemůžeme považovat za nějakou mimořádnou odchylku. Musíme se na ně systematicky připravovat. Letošní sklizeň je toho konkrétním důkazem. U obilovin očekáváme meziroční pokles produkce přibližně o 17,5 procenta a u řepky propad dokonce o 24 procent. Jen u obilovin a řepky se bavíme o ztrátě zhruba 8 až 9 miliard korun. Po započítání ztrát u dalších plodin se může jednat až o 20 miliard korun. Velkým tématem je také nedostatek sena a dalších krmiv, který se kvůli letošnímu počasí týká řady chovatelů. Vedle toho se samozřejmě diskutovalo o budoucnosti Společné zemědělské politiky EU, cenách vstupů, situaci v živočišné výrobě, nedostatku pracovníků nebo také jak udržet českou zemědělskou výrobu konkurenceschopnou v prostředí, kde na zemědělce dopadá stále více požadavků a regulací.
Ano, ve hře nejen z pohledu českých a moravských zemědělců, ale i všech evropských, je nyní to, jak bude vypadat zemědělský rozpočet v rámci nového programového období EU na léta 2028 až 2034. Jak vidí zemědělci návrhy EK na snížení zemědělského rozpočtu?
Náš pohled se nemění od doby, kdy byly tyto návrhy představeny, a je poměrně jednoznačný. Zemědělství potřebuje silnou a skutečně společnou evropskou politiku, nikoli její oslabení a rozmělnění. Evropská komise sice říká, že v novém návrhu garantuje nejméně 300 miliard eur na podporu příjmů zemědělců a krizovou podporu a zbytek si budou moci členské státy doplatit samy. Už to je ale problém sám o sobě, k čemuž se přidává ještě struktura rozpočtu a návrh rozdělení peněz. Evropské zemědělství přitom stojí před většími výzvami než v minulosti. Klimatická změna, geopolitická situace, ceny energií a hnojiv, tlak na konkurenceschopnost i potřeba investovat do modernizace výroby – to vše vyžaduje peníze. Nemůžeme současně po zemědělcích chtít, aby vyráběli kvalitnější a bezpečnější potraviny, více investovali do ochrany půdy, vody a klimatu a zároveň jim postupně ubírat prostředky. Pro nás je proto důležité, aby zemědělství mělo v evropském rozpočtu jasně vyčleněné a předvídatelné finanční prostředky. Nechceme, aby se z podpory zemědělství stala jedna z mnoha položek, které bude soutěžit s ostatními oblastmi podle momentálních priorit národních vlád.
Čeští zemědělci zároveň upozorňují, že hrozí, že z jednotné evropské politiky se může stát soutěž národních rozpočtů. Co by to znamenalo pro české zemědělství?
To považuji za jedno z největších rizik současného návrhu. Pokud budeme mít společný evropský trh, ale stále více rozdílné podmínky pro zemědělce podle toho, jak bohatý je jejich stát a kolik peněz může přidat z národního rozpočtu, přestává být soutěž férová. České zemědělství by na tom mohlo být výrazně hůře než země, které si mohou dovolit své zemědělce masivněji dotovat z vlastních zdrojů. To by se dříve nebo později promítlo do výrobních kapacit. A pokud jednou výrobu ztratíme, není vůbec jednoduché ji obnovit. Zemědělství navíc není jen běžný ekonomický sektor. Jde o potravinovou bezpečnost, péči o krajinu, zaměstnanost na venkově a schopnost reagovat na krize. Proto potřebujeme, aby základní podmínky byly nastavené společně na evropské úrovni pro všechny stejně.
Zároveň dalším požadavkem českých zemědělců je ponechat nastavení přímých plateb na rozhodnutí jednotlivých států. Čím to odůvodňujete?
Tady je potřeba odlišit dvě věci. Neříkáme, že má každý stát dělat úplně jinou zemědělskou politiku. Naopak, společná pravidla potřebujeme. Zároveň ale evropské zemědělství není všude stejné. Máme jiné přírodní podmínky, jinou strukturu podniků, jiné výrobní zaměření i jiné problémy. Proto dává smysl, aby si členské státy mohly v určitém rámci nastavit způsob, jak budou přímé platby a další nástroje podpory využívat podle svých podmínek. To je ostatně jeden z principů, o kterém se v návrhu budoucí SZP také hovoří, tedy větší flexibilita členských států. Pro Českou republiku je důležité, aby tato flexibilita nevedla k další fragmentaci společné politiky, ale naopak umožnila lépe reagovat na specifika jednotlivých zemí.
Mimochodem, podporuje to i celoevropská organizace zemědělců COPA–COGECA. Takže, i v jiných evropských zemích, to vidí obdobně?
Ano. A je to podle mě velmi důležitý signál. Nejde o nějaký specificky český požadavek. COPA-COGECA dlouhodobě zdůrazňuje, že společná zemědělská politika musí zůstat skutečně společnou politikou a že je potřeba zachovat její vlastní, dostatečně silný rozpočet. Evropští zemědělci také velmi kriticky vnímají takzvaný koncept „single fund“, tedy slučování různých evropských politik do jednoho společného fondu. Obávají se právě toho, že zemědělství v takovém systému ztratí svou jasnou prioritu a prostředky budou více závislé na rozhodování jednotlivých států. Takže v tomto směru máme s našimi evropskými partnery velmi podobný pohled.
Hlavní jednání evropských orgánů o tom, jak bude vypadat víceletý finanční rámec EU, proběhnou na podzim. Můžete přiblížit, jak podle vašich informací bude vypadat rámec těchto jednání?
Čeká nás především politické vyjednávání mezi členskými státy a následně také mezi Radou, Evropským parlamentem a Evropskou komisí. Návrh Komise je výchozím bodem, nikoliv hotovou věcí. Pro zemědělce bude zásadní, aby se při těchto jednáních neztratilo několik základních principů, tedy dostatečně silný rozpočet, zachování společného charakteru SZP, předvídatelnost podpory a také možnost členských států reagovat na vlastní specifické podmínky. Zároveň se bude rozhodovat o celé řadě dalších evropských priorit od konkurenceschopnosti přes obranu až po energetiku. Právě proto musíme připomínat, že potravinová bezpečnost je také otázkou suverenity a bezpečnosti Evropy. Bez zemědělské výroby není možné mluvit o strategické odolnosti.
Tato jednání asi nebudou jednoduchá, neboť tam půjde o to, zda se prosadí, či alespoň omezí, prosazení původních záměrů na snížení financí do evropského zemědělství?
Určitě jednoduchá nebudou. Ale právě od toho evropské vyjednávání je. Návrh Komise se může a podle našeho názoru také musí změnit. Důležité je, aby zemědělci byli v tomto procesu slyšet. COPA-COGECA už ostatně označila současný návrh za nepřijatelný a upozornila, že podle jejího názoru překračuje řadu zásadních „červených linií“. My budeme prosazovat především to, aby se zemědělství nestalo rozpočtovou proměnnou, na které se bude šetřit pokaždé, když se objeví jiná politická priorita.
Vraťme se od evropského rozměru zemědělství ke konkrétní situaci českých zemědělců. Jakou podporu mohou naši zemědělci očekávat od české vlády?
Především potřebujeme, aby česká vláda hájila české zemědělství při evropských jednáních a zároveň nastavila doma stabilní a předvídatelné podmínky. Letošní rok ukazuje, že zemědělství je vystaveno stále větším rizikům. Pokud máme po zemědělcích chtít investice do závlah, zadržování vody v krajině, moderních technologií, precizního zemědělství nebo adaptace na klimatickou změnu, musí mít jistotu, že se jim investice vyplatí i za několik let. Potřebujeme také smysluplnou podporu živočišné výroby. Chov zvířat není jen otázkou produkce masa nebo mléka. Je spojený se zaměstnaností, životem na venkově, využitím půdy a uzavřením přirozeného koloběhu živin.
Základním úkolem zemědělců je nasytit obyvatele země, kde žijí a pracují. Jaké je postavení českých zemědělců a zároveň i potravinářů na českém trhu ve srovnání se zahraniční konkurencí?
České zemědělství je schopné vyrábět kvalitní potraviny, ale jeho pozice není jednoduchá. Naši zemědělci hospodaří podle velmi přísných evropských pravidel, přičemž na český trh se dostává zboží ze zemí, kde mohou být výrobní podmínky jiné. To je problém nejen pro zemědělce, ale i pro spotřebitele. Pokud chceme vysoké standardy v oblasti bezpečnosti potravin, životního prostředí nebo welfare zvířat, musí se tyto požadavky promítnout i do podmínek pro dovoz. Nemůžeme po evropských zemědělcích chtít stále více a současně bez omezení otevírat trh produkci, která vzniká za výrazně odlišných podmínek. Příkladem může být nedávný případ Brazílie, která nedokázala poskytnout záruky, že tamní produkce hovězího a drůbežího masa splňuje evropské standardy, a tak došlo k pozastavení dovozu do EU. A samozřejmě je potřeba posílit postavení českých zemědělců a potravinářů v celém řetězci. Zemědělec by neměl být tím, kdo nese většinu rizik, zatímco nejmenší část přidané hodnoty zůstává na začátku řetězce.
V našem zemědělství chybí značné množství lidí, zejména u kvalifikovaných technických a zootechnických pozic. Jakým způsobem tuto situaci řeší vláda, potažmo ministerstvo zemědělství?
Nedostatek lidí je jeden z problémů, který bude v příštích letech ještě významnější. Zemědělství se přitom technologicky mění. Potřebujeme traktoristy, ale zároveň lidi, kteří umějí pracovat s GPS, precizním zemědělstvím, daty, moderní mechanizací nebo automatizovanými systémy. V živočišné výrobě je zase poptávka po kvalifikovaných zootechnicích a dalších odbornících. Proto je potřeba řešit nejen počet pracovníků, ale také vzdělávání a odbornou přípravu přímo na školách. Zemědělství už dávno není oborem, kde stačí jen fyzická síla. Je to stále více technologické odvětví.
Získat nové pracovníky do tohoto oboru napomáhá Agrární komora ČR a její členské organizace. Co k tomu můžete říci?
Komora se snaží pomáhat především s propojením zemědělských podniků se školami a potenciálními zaměstnanci a také s tím, aby se zemědělství prezentovalo jako moderní obor, který má mladým lidem co nabídnout. Současně některé podniky využívají pracovníky ze zahraničí zejména tam, kde je potřeba rychle doplnit kapacity. To může být praktické řešení konkrétního problému, ale rozhodně to nemůže být jediná dlouhodobá strategie. Potřebujeme, aby do zemědělství přicházeli také čeští a evropští mladí lidé, kteří v něm uvidí perspektivu.
Nicméně tato pomoc je asi jen krátkodobé řešení. Cestou, jak dále postupovat, je určitě automatizace zemědělské výroby. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Automatizace je jednoznačně jedním ze směrů, kterým se zemědělství bude ubírat. A už dnes v něm řada technologií funguje. Máme automatizované dojírny, robotické systémy, navigaci traktorů, precizní aplikaci hnojiv a přípravků nebo technologie, které umožňují pracovat s daty přímo z polí. Je ale potřeba si uvědomit, že automatizace něco stojí. A právě proto potřebujeme stabilní podmínky a podporu investic. Nemůžeme po zemědělcích chtít, aby modernizovali své podniky, a zároveň jim vytvářet prostředí, ve kterém si nemohou být jistí, jaké budou jejich příjmy za dva nebo tři roky. Navíc řada oborů je stále závislá na ruční práci, jako je například sběr ovoce pro přímou konzumaci a další.
Pomoc námezdních pracovníků ze zahraničí znamená dočasné řešení konkrétním zemědělským podnikům. Jenže v zemědělství odjakživa platilo, že farma se předávala z otce na syna. Jak vypadá současná situace v tomto směru?
Generační obměna je jedním z největších dlouhodobých problémů evropského zemědělství. A není to jen český problém. Pokud dnes mladý člověk přemýšlí, jestli převezme rodinné hospodářství, potřebuje vědět, že za deset nebo dvacet let bude mít možnost na něm skutečně hospodařit. K tomu potřebuje přístup k půdě, kapitálu, technologiím, a především předvídatelné podnikatelské prostředí. Evropská komise ostatně sama označuje generační obměnu za jednu z klíčových výzev budoucího zemědělství a počítá s kombinací finanční podpory, lepšího přístupu k půdě, vzdělávání a dalších opatření. Je důležité, aby se z mladých zemědělců nestali jen správci podniků, které budou stále více závislé na dotacích a administrativě. Musí mít možnost vytvořit životaschopný podnik.
Navíc v posledních několika letech ubývají zemědělské podniky či rodinné farmy, kde vždy platilo, že zemědělci mají svůj osobní vztah k půdě. Zemědělskou půdu u nás kupují silné kapitálové společnosti, které chtějí na půdě jen rychle vydělat a příliš nehledí na to, co by mělo zbýt dalším generacím. Co s tím?
Tady bych byl opatrný s paušalizací. Ne každý větší zemědělský podnik nebo kapitálový investor hospodaří špatně, a naopak ani rodinná farma automaticky není zárukou dobrého hospodaření. Za zásadní ale považuji, aby zemědělská půda nebyla vnímána jen jako finanční aktivum. Je to omezený a nenahraditelný zdroj, který má strategický význam pro potravinovou bezpečnost. Potřebujeme proto vytvářet podmínky, aby se k půdě dostávali lidé, kteří na ní skutečně chtějí dlouhodobě hospodařit. A musíme zároveň podporovat takové hospodaření, které půdu udrží v dobrém stavu i pro další generace. To je podle mě důležitější než dělení zemědělců na „malé“ a „velké“. Vítáme proto diskuze například o zavedení ohlašovací povinnosti při prodeji zemědělské půdy, v zahraničí je něco takového běžné.
V závěru se vás logicky musím zeptat, jak vidíte budoucnost českého zemědělství a potravinářství?
Jsem přesvědčený, že české zemědělství budoucnost má. Ale nebude vypadat stejně jako před dvaceti nebo třiceti lety. Bude technologičtější, přesnější a více zaměřené na hospodaření s vodou a půdou. Budeme muset reagovat na klimatickou změnu, nedostatek pracovníků i proměnu evropského trhu. Zároveň ale nesmíme rezignovat na živočišnou výrobu, potravinářství a na schopnost vyrábět v České republice dostatek kvalitních potravin. Letošní rok nám ostatně ukázal, jak rychle se mohou podmínky změnit. Zemědělcům proto nemůžeme slibovat, že jim zajistíme počasí. Můžeme jim ale vytvořit podmínky, aby se na změny dokázali připravit. A pokud se nám podaří spojit moderní technologie, schopnost adaptace na klimatickou změnu, generační obměnu a stabilní evropskou i českou zemědělskou politiku, české zemědělství má podle mě velmi dobrou perspektivu. Koneckonců produkce potravin je jednou z věcí, které žádná společnost nemůže dlouhodobě nechat na někom cizím daleko od svých hranic, aniž by to neslo svá rizika.
Miroslav Svoboda
