Vláda, pod vedením premiéra Andreje Babiše (ANO), vyhlásila reformu českého zdravotnictví s cílem na zajištění dlouhodobé udržitelnosti, zvýšení kvality a efektivity péče při zachování solidarity. Hlavními pilíři jsou, podle ministerstva zdravotnictví, transformace lůžkové péče, posílení primární péče, digitalizace zdravotnictví a úprava financování pro zajištění stability našeho zdravotního systému.

Podle vlády, a ministerstva zdravotnictví, má jít o ucelený projekt, který má výrazně zlepšit situaci v českém zdravotnictví, k lepšímu v péči o naše občany. Na tuto skutečnost přirozeně reaguje v médiích některé významné lékařské kapacity, ale i lékaři z praxe. Někteří z nich, tyto záměry vlády vítají. Přitom se logicky najdou i tací, kteří k těmto novým výzvám mají řadu kritických připomínek, a to zejména z hlediska, zda je náš systém, z hlediska ekonomiky, či lidských zdrojů, na takto vyhlašované změny, připraven.

Právě tato skutečnost, nás vedla k tomu, že jsme, o rozhovor na toto téma, požádali prezidenta České lékařské komory Milana Kubka.

Když slyšíte vyjádření z vlády, a potažmo i z ministerstva zdravotnictví, o chystaných změnách českého zdravotního systému, jaký to na vás dělá dojem?

Ano, slyšíme řadu názorů, jak by mělo české zdravotnictví v příštích letech vypadat, na co by se mělo zaměřit a co je potřeba změnit. K tomu mohu jenom dodat, že jde, zatím, spíše o proklamace obecného charakteru. Žádné konkrétní plány, to je kdy, a jak konkrétně, se tyto navrhované změny, uskuteční, jsme dosud neviděli. Ještě připomenu, že současná vláda již působí přes půl roku, a Česká lékařská komora, jako rozhodující stavovská organizace, nic konkrétního neviděla a ani neslyšela.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, v odborných lékařských kruzích, či na veřejnosti, spíše hovoří o tom, aby se část lékařské péče spíše přesunula do lékáren, což, z hlediska kvalifikované odbornosti našich lékařů, považuji za nesmysl. Vždyť lékárníci absolvovali vzdělání farmaceutického typu, takže nemají potřebné znalosti o lidském těle. Dalším návrhem ministra Vojtěcha je i to, aby zdravotní sestry částečně nahrazovaly práci lékařů. Opět jsme u toho, že nemají příslušné odborné vzdělání lékařů. Rovněž teoretické úvahy o změnách v placení za zdravotní výkony, jsou naprosto nekonkrétní. Takže nejsem schopen tyto návrhy ministra Vojtěcha, jak byly zatím zveřejněny, hodnotit. Spíše jde, zatím jen o několik obecných frází.

Jedním z největších problémů českého zdravotnicí je fungování zdravotních pojišťoven. Vláda chce, aby si pojišťovny byly navzájem konkurenční. Má vláda, podle vás, jasno, jak toho chce dosáhnout?

Nejprve musím říci, že je opravdu zvláštní, že jedním z prvních kroků nového ministra zdravotnictví bylo odvolání ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Zdeňka Kabátka. Vždyť VZP přímo představuje ekonomickou kotvu českého zdravotnictví, a to na rozdíl od většiny tzv. rezortních zdravotních pojišťoven. VZP nemá ekonomické problémy.

V tézi, o vzájemné konkurenci zdravotních pojišťoven, vidím určitý rozpor v tom, že na jednu stranu se hovoří o tom, že pojišťovny by měly být více samostatné, ale na druhou stranu je ministerstvo zdravotnictví hodlá stále více svazovat, a to tím, co by tyto pojišťovny měly za povinnosti. Takže, nejsem si jist, jestli opět nejde jenom o frázi, bez reálného obsahu.

Nedávno ministr Vojtěch rozhodl o odebrání osmi miliard korun Všeobecné zdravotní pojišťovně a o jejich přesunu na účty tzv. resortních pojišťoven. V části lékařské veřejnosti se objevily pochyby o správnosti rozhodnutí. Měly, tyto kritické hlasy, pravdu?

Podle mého názoru jde o vyloženě nouzové rozhodnutí, které ministr Vojtěch musel učinit. V podstatě to bylo jediné řešení, jak zabráni ekonomickému rozvratu některých rezortních zdravotních pojišťoven. V ruce měl, prakticky tento jediný možný nástroj. Jinak hrozilo, že některé zdravotní pojišťovny by nemohly plnit své závazky. Samozřejmě, že to bylo na úkor Všeobecné zdravotní pojišťovny.

Rozhodnutí ministra Vojtěcha nekritizuji, protože to byla nutnost, vynucená tím, že bývalý ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, v roce 2022 prosadil snížení plateb státu do systému veřejného zdravotního pojištění za státní pojištěnce. Zdravotnictví tak přišlo o 14 miliard korun a v následující roce o dalších šest miliard. S těmito penězi mohlo zdravotnictví počítat. Ministři Válek a Kalousek nás o ně připravili a tyto peníze dnes v systému chybí!

Již delší dobu se hovoří o tom, že je potřeba odstranit nedostatek lékařů, zdravotních sester a dalšího zdravotního personálu. Co se s tím, podle České lékařské komory, dá dělat?

Jde o dvě profese, proto se nejprve bavme o lékařích. V první řadě potřebujeme mít více absolventů lékařských fakult. Ovšem, s tím, úzce souvisí, že je potřeba snížit počty cizinců, kteří si, na lékařských fakultách, studium sami platí. Vždyť, do značné míry tím zabírají místa studentům z Čech a Moravy, ale i ze Slovenska. U nich je totiž šance, že by u nás, po absolvování lékařské fakulty, pracovali.

Jde totiž o to, že lékařské fakulty, z hlediska svých kapacit, nejsou nafukovací. Takže, kdyby se lékařským fakultám zvýšila platba státu za jednoho medika, mohl by se omezit počet zahraničních studentů, kteří, de facto, ekonomicky dotují provoz našich lékařských fakult. Současná platba státu za medika je, pro fakulty, nedostatečná. Takto, kdyby stát navýšil platby za mediky, mohlo by českých mediků, na lékařských fakultách, studovat o 20 procent více. Počet zahraničních studentů totiž mezi jednotlivými fakultami osciluje mezi 22 až 26 procenty. A tito zahraniční studenti, našim studentům zabírají místa, protože, hned, po škole, odcházejí zpět, do ciziny. Nikdo z nich si prostě neplatí drahé školné, aby u nás zůstal, a nastoupil do české nemocnice za plat, či mzdu, kterou berou naši lékaři.

Dalším krokem je naše lékaře v systému udržet. To znamená zlepšování pracovních podmínek v nemocnicích. Ale, zde jsme přece jenom nějakého úspěchu v posledních letech dosáhli. Platy se se zvedly, přesčasy se omezily. Samozřejmě k ideálu to má daleko, ale něco se podařilo.

Třetím krokem, jak pomoci zabránění úbytku našich lékařů, je podpora pro matky-lékařky, protože 2/3 absolventů lékařských fakult jsou ženy a ony často stojí před dilematem, zda budou pracovat, či zda budou mít děti. Protože práce a příprava na atestace se nedá prostě skloubit s péči o malé děti, anebo jen velmi obtížně. Zkrátka, mladým lékařkám, je potřebné v tomto pomoci.

Co by se, podle ČLK, mělo změnit v systému vzdělávání lékařů a zdravotních sester a jaká opatření by to vyžadovalo přijmout?

Pokud jde o vzdělávání lékařů, v první řadě by mělo dojít k zásadní reformě specializačního vzdělávání. Protože, bezprostředně, po absolvování lékařské fakulty, lékař nemůže samostatně pracovat. Musí se připravit na tzv. atestaci, což trvá od tří až do šesti let. V českém zdravotnictví navíc existuje příliš velké množství různých specializačních oborů, které jsou navzájem úzce oddělené. Přitom, není možné jednoduše přejít z jednoho oboru do druhého. Lékaři jsou napříč obory mezi sebou prakticky nezastupitelní, a právě to prohlubuje jejich nedostatek. Podle názoru ČLK, je potřebné zkrátit tuto dobu vzdělávání na atestace, a to na úroveň minimálních požadavků, které požaduje Evropská unie. Prostě, je nutné, znalosti u nás atestovaných lékařů byla kompatibilní s požadavky EU. Zároveň je zapotřebí také zkrátit délku pobytu ve fakultních nemocnicích. Lékaři totiž, dnes tráví roky ve fakultních nemocnicích, přičemž chybí v regionech.

Pokud jde o zdravotní sestry, je jich obrovský nedostatek. Problém u nás zhoršuje ještě to, že sestry, místo toho, aby dělaly svoji práci, řada z nich, zejména těch vysokoškolsky vzdělaných, tuto práci, považují za něco, co je pod jejich úrovní. Proto řada z nich hledá nějaké jiné uplatnění i mimo medicínu, například jako úřednice. Případně by rády suplovaly práci lékařů. Jenže, naši pacienti potřebují pomoc zdravotních sester, jejichž práce je nenahraditelná.

Jedním z úkolů reformy vládní reformy je posílit primární péči, a to zejména příchodem mladých lékařů do určitých oblastí v regionech, kde tito lékaři chybí. Připravit pro ně odpovídající zázemí, asi nebude jednoduché…

Česká lékařská komora, v současnosti, chystá velký průzkum mezi mediky a mladými lékaři včetně těch začínajících, o tom, jaká opatření by měla smysl, aby je přitáhla k práci v regionech. Podle nás, je přirozené, že když budou účastníci průzkumu tázáni, nebude existovat jenom jediné, či jen několik málo doporučení. Každý člověk to vidí, sám, podle sebe. Proto jsme také zvědavi na výsledky tohoto průzkumu.

K vaší otázce ještě mohu dodat, že bych ji neomezoval jen na primární péči, tj. na praktické lékaře. V regionech máme rovněž i obrovský nedostatek ambulantních specialistů. Je především o internisty, diabetology, oční lékaře, endokrinology apod. Zkrátka, ambulantní specialisté nám stárnou, a to zejména v základních oborech, tj. chirurgie a interna. Mimochodem, v ambulancích, mezi pracujícími lékaři právě v klíčových oborech chirurgie a interna je více než polovina lékařů starších 60 let a téměř čtvrtina starších 70 let. Musím podotknout, že zájem o tuto práci prostě, v naší společnosti, klesá. Provozování soukromé praxe je, pro případné zájemce, stále méně atraktivní. Vždyť, na lékaře se, stále více, hrne povinností. Přitom, ambulatorní specialisté si připadají jako opomíjená skupina. Oprávněně! Dá se říci, že politici hovoří o primární péči, o nemocnicích, ale o tom, co je mezi tím, to je o ambulantních specialistech, mlčí.

Náš zdravotní systém není připraven na stárnutí populace, což zdůrazňuje i současná vláda. Co byste jí, jménem České lékařské komory, poradil?

Samozřejmě, že to není jednoduchý problém. Ale, je zde matematická jistota, že populace stárne a stárnout bude, a že je potřebné budovat příslušná zdravotnická zařízení, či stávající zařízení transformovat na zařízení následné péče. Když to řeknu jednoduše, když je méně porodů, potřebujeme méně porodnic. Anebo, když je více seniorů, potřebujeme více geriatrií. Prostě naše zdravotnictví se musí přizpůsobit potřebám populace. Přičemž, toto přizpůsobování musí začít, pokud možno, v předstihu! To se nám, zatím, nedaří. I lékaře je třeba motivovat k tomu, aby se hlásili do těch oborů, které primárně zajišťují péči o staré lidi. Potřebujeme zejména všeobecné internisty. Jestliže čtvrtina z nich je v současnosti starších 70 let, a polovina starších 60 let, tak to znamená, že máme vážný problém.

V posledních několika letech jsme zaznamenali trend, transformovat akutní lůžka, na lůžka následné a dlouhodobé péče. Kraje a obce projevují obavu o upozadění dosažitelnosti akutní lékařské péče na venkově. Co k tomu můžete říci?

Hodně se hovoří o tom, že akutní péče by se měla realizovat ve velkých nemocnicích, ale kapacita těchto nemocnic na tento zvýšený nápor pacientů nestačí. Roli v tom hraje i to, že k hospitalizaci pacientů pak dochází poměrně daleko od jejich bydliště, od jejich rodiny, což také komplikuje návštěvy rodinných příslušníků u tak vzdáleného pacienta. Mimochodem, tito pacienti to psychicky dobře nevítají, když jsou takto daleko, izolováni od své rodiny. Vezmeme-li si dopravní dostupnost, jaká na venkově, v současné době, kdy spíše jde o dopravní nedostupnost, tak to pro ně, není tak jednoduché.

Navíc, naše zdravotnictví vždy musí mít určitou rezervní kapacitu, což jsme si velmi dobře ověřili během covidové pandemie. Jenom připomenu, že mnozí tzv. reformátoři, chtěli, před touto pandemií, rušit akutní lůžka. Přitom, nakonec jsme byli rádi, že tato akutní lůžka máme. A to navzdory chaosu, kdy vláda, vlastně nechala zdravotníky „na holičkách“. Kdy, fakticky, přehodila jejich zápas s covidovou pandemií, de facto, na zdravotníky. Když se přijímala akutní protiepidemická opatření, tak se ukázalo, jak důležitá tato lůžka akutní péče vlastně jsou. Najednou byly nemocnice přeplněné. Určitě nějaká rezervní kapacita zůstat musí. Mimochodem, kromě transformace části nemocnic, na zařízení následné péče, bude potřeba budovat další nová zdravotnická zařízení.

V této návaznosti se musím zmínit o záměru vlády na vybudování moderní nemocnice v Praze-Letňanech, kdy je s tím spojena, transformace objektů některých pražských nemocnic, na zařízení následné a dlouhodobé péče. Lidé, žijící v dosahu těchto nemocnic, údajně projevují obavu o ztrátu akutní zdravotní péče…

Záměr vlády, vybudovat obrovskou nemocnici v Letňanech, je logický. Osobně ho podporuji. Protože, když se podíváte na mapu Prahy, je jasné, že, na jednom břehu Vltavy, je Fakultní nemocnice Motol a Homolka, což je špičková nemocnice. Navíc, po vybudování trasy metra, je velmi dobře dostupná pro veřejnost. Z druhé strany Vltavy taková komplexní a zároveň i tak velká nemocnice, prostě chybí. Přitom je v Letňanech rovněž zajištěna dobrá dopravní obslužnost, jak metrem, tak i pro automobilovou dopravu. Zkrátka, je to vhodná lokalita.

Pokud jde o objekty Všeobecné fakultní nemocnice a Nemocnice Královské Vinohrady a Bulovka, je logické, že lékařské fakulty, ať již jde o 1. lékařskou fakultu, působící ve Všeobecné fakultní nemocnici, tak i 3. lékařskou fakultu, působící na Vinohradech, tak tyto fakulty potřebují mít nějaké své teoretické a zároveň i praktické zázemí. Určitě nejde o to, aby se objekty těchto nemocnic, staly jen zařízeními následné a dlouhodobé péče. Navíc, tyto budovy, vzhledem k jejich stáří, vyžadují neustále opravy.

Celkově k tomu mohu říci, že je velmi dobře, když někdo má ambici posunout české zdravotnictví kupředu. To, jako představitel nejvýznamnější lékařské stavovské organizace, plně podporuji.

Ještě podotýkám, že se mne líbí i myšlenka, že by to byla i vojenská nemocnice. Zkrátka, fungující zdravotnictví je jednou ze základních podmínek národní bezpečnosti. Výdaje na zdravotnickou infrastrukturu, a v tomto smyslu je projekt nové vojenské nemocnice přímo ideální, by se měly započítávat mezi ty tzv. měkké výdaje na obranu.

Ostatně, před několika měsíci jsem, s premiérem Babišem, na toto téma hovořil. Shodli jsme se v tom, že toto by mohla být jedna z cest, jak vybudování takové nemocnice podpořit. Protože, co jiného by mělo zvyšovat úroveň národní bezpečnosti, než je dobře fungující zdravotnictví. Musím k tomu podotknout, že je logické, že do konce funkčního období současné vlády, postavena nebude. Ale, myslím si, že tyto výdaje na zdravotnictví, jako v případě budoucí vojenské nemocnice v Letňanech, jsou, z hlediska zvýšení národní bezpečnosti, účelnější, než vynakládat peníze na dálnice a jiné stavby, v rámci jejich zahrnutí do tzv. měkkých cílů. Vždyť pro bezpečnost státu, má větší smysl fungující zdravotnictví, nebo i tyto investice do vojenských nemocnic, lze zahrnout do stanovené taxy 1,5 procenta z 5 procent, jak požaduje NATO.

Současný ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Ivan Duškov, nedávno prohlásil, že chce změnit systém financování v nemocnicích tak, aby nemocnice dostaly zaplaceno za vyléčení pacienta, nikoliv za počet vykonaných zdravotních výkonů. Chce tak zefektivnit nemocniční péči. To by asi byla revoluční změna…

Revoluční změnu by to znamenalo, ale já si nejsem vědom, že by v některé evropské, či jiné zemi, takto nastavený systém fungoval. Řekl bych, že jde asi o určitou obecnou tézi, kterou vyslovil, současně s přáním zlepšit systém nemocniční péče. Taková změna totiž v sobě skrývá minimálně jedno velké riziko, a to riziko diskriminace rizikových pacientů. Protože, když nemocnice bude vědět, že v případě zdravotních komplikaci u pacienta, například po operaci, nedostane nákladnější péči zaplacenu, bude se logicky vyhýbat tomu, aby rizikové pacienty ošetřovala. Nikdo nebude chtít operovat složité pacienty, takové, u kterých se dají očekávat komplikace. Takto, zdravotně postižení lidé, by pak mohli být diskriminováni. I při nejlepší snaze a profesionální práci všech zdravotníků se kdykoliv může přihodit něco nepředvídaného, co pacientův zdravotní stav zkomplikuje a další léčení prodraží.

Potom nastává situace, že někdo také musí tuto, výrazně dražší léčbu, zaplatit. Nemocnice si tudíž, logicky uvědomují, že tyto neočekáváné, nadměrné výdaje, nemohou jít na vrub této nemocnice. Takže, hrozí, že se těchto rizikových pacientů, budou nemocnice zbavovat. Právě v tom vidím ohromné riziko, a znovu říkám, že si nejsem vědom toho, že by to takto, v některé jiné zemi, fungovalo.

Mezi zdravotnickou veřejností, ale i občany, se názory na připravované reformy českého zdravotnictví mohou lišit. Co k tomu můžete říci?

Musím se vrátit na začátek našeho rozhovoru. Návrhy ministerstva zdravotnictví jsou zatím velmi nekonkrétní. Před Vánocemi loňského roku, jsme, na poradě předsedů okresních sdružení komory, měli jako hosta ministra Vojtěcha, který, o reformě českého zdravotnictví, hovořil velmi obecně. Asi, po čtvrt roce později, jsme si na besedu pozvali náměstka ministra zdravotnictví Ladislava Švece, který problematiku reformy zdravotnictví má na starosti. Také i on, hovořil velmi obecně. Dá se říci, že Česká lékařská komora, zatím nemá k dispozici konkrétní informace o tom, jak by měla připravovaná reforma českého zdravotnictví, vpadat. Takže, z odborného hlediska, nelze ani předložené návrhy zhodnotit a zaujmout k nim kvalifikované stanovisko.

Co byste, závěrem, popřál českému zdravotnictví do příštích let?

Jako Česká lékařská komora jsme, před loňskými volbami do Poslanecké sněmovny, uspořádali besedu pro zástupce politických stran, které do Sněmovny kandidovaly. Chtěli jsme od nich slyšet s jakými vlastními návrhy chtějí české zdravotnictví stabilizovat, případně posunout na ještě vyšší úroveň. Všem jsme položili stejné otázky a očekávali jsme jejich návrhy, jak by chtěli zdravotnictví řídit.  Mimochodem, šlo o tyto otázky: Jak zajistit ekonomickou udržitelnost zdravotnictví? Kde se dá ve zdravotnictví ušetřit? Jak zajistit personální udržitelnost zdravotnictví? Jak zlepšit dostupnost zdravotní péče? Jak zmírnit regionální rozdíly v dostupnosti zdravotní péče? Jak zvýšit atraktivitu práce ve zdravotnictví? Jak změnit specializační vzdělávání lékařů? Jak reagovat na stárnutí populace? Jak zlepšit zdravotní stav populace? Jak zvýšit naši zdravotní bezpečnost? Právě odpovědi na tyto otázky od politiků zdravotnictví potřebujeme. Zatím jsme konkrétních odpovědí, od vládních, či opozičních stran, mnoho neslyšeli.

Miroslav Svoboda