• Zveřejněno: 18.11.2022
  • Autor: Miroslav Svoboda

Zhruba v polovině října česká vláda, po zapracování připomínek z Evropské komise, schválila definitivní znění Strategického plánu Společné zemědělské politiky (SP SZP) pro Českou republiku na léta 2023 až 2027. Tedy dokumentu, který velmi výrazně ovlivní strukturu a výsledky českého zemědělství po dobu několika příštích let.

Proti tomuto znění Strategického plánu SZP, které vzniklo v lednu t.r., kdy jej současná česká vláda schválila a odeslala do Bruselu k připomínkovému řízení, se od počátku letošního roku až do současnosti velmi důrazně stavěla Agrární komora ČR a její největší členská organizace Zemědělský svaz ČR, a to se zdůvodněním, že takto zpracovaný a schválený SP SZP výrazně poškodí české zemědělství. Proto jsme o rozhovor požádali prezidenta Agrární komory ČR Jana Doležala, aby nám sdělil, zda výhrady produkčních zemědělců vůči tomuto znění SP SZP i nadále trvají.

Ministerstvo zemědělství tvrdí, že SP SZP byl připraven nejen podle aktuálních, ale i dlouhodobých potřeb českého zemědělství. Jaký je názor Agrární komory ČR?

Pokud jde o aktuální potřeby českého zemědělství, musíme si uvědomit, že nejen ČR, ale celá Evropská unie právě prožívá energetickou krizi. Za dveřmi je krize ekonomická. Enormně rostou ceny energií, surovin, pohonných hmot, minerálních hnojiv, krmiv, zkrátka všech vstupů do zemědělské výroby. Navíc kvůli válečnému konfliktu na Ukrajině se Evropa již dostala do krize potravinové. Potraviny extrémně zdražují, není je možné lacino vyrobit, ani přivést. Přitom se dá říci, že tento obrovský růst nákladů na výrobu a prakticky všech základních potřeb našich občanů se minimálně ve vztahu ke kupní síle z celé EU nejvíce projevuje v České republice.

Co se týče Strategického plánu, musím nejprve říci, že proces formování Společné zemědělské politiky na léta 2021 až 2027 začal již v roce 2017. V roce 2019 odstartoval prakticky nanovo s nástupem nového Evropského parlamentu a nové Evropské komise. Ta si jako hlavní cíl vytyčila realizaci programu Green Deal, česky Zelený úděl, s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050, zároveň však chtěla šetřit na rozpočtu SZP. To nakonec ovlivnilo i konečnou podobu pravidel, která byla na unijní úrovni schválena až v červnu 2021. Vyjednávání se protáhlo hlavně kvůli pandemii covidu-19, nicméně čas navíc zároveň umožnil do konečné podoby SZP zařadit daleko větší míru enviromentálních požadavků.

Když se vrátím zpět na začátek, prožíváme krizi nákladů, máme „na hrbu“ více omezení a zároveň jsou dotační podpory nominálně, nikoliv reálně, stejné jako v roce 2014. Možná by nyní stálo za to tuto rovnici vybilancovat, tedy rozvázat zemědělcům ruce nebo je více finančně podpořit. Na to jsou ale unijní rozhodovací procesy moc pomalé. Nacházíme se proto v jakési setrvačnosti, kdy na současný vývoj energetické, ekonomické a potravinové krize nedokážeme včas a pružně reagovat. Podle nás by to měla Evropská komise i česká vláda co nejdříve napravit. Ale zatím zde náznaky jakýchkoliv strategicky významnějších změn minimálně kvůli zkostnatělosti systému nejsou.

Pokud jde o dlouhodobější potřeby zemědělství, jak to podle vás vypadá?

Mohu říci tolik, že ke Strategickému plánu SZP pro Českou republiku, ale i přímo ke Společné zemědělské politice EU, máme řadu výhrad odborného charakteru. Uvedu zde jeden příklad za všechny. Z podpory citlivých komodit pro příštích pět let vypadla podpora pěstování konzumních brambor, a to není pro nás dobrá zpráva. Když se podíváme na osázené plochy brambor v České republice, zjistíme, že buď stagnujeme na stejné výměře, nebo se každý rok její výměra snižuje. Proto si myslím, že vyjmutí podpory pro pěstování konzumních brambor z citlivých komodit, to znamená až do roku 2027, není pro české zemědělce příznivým strategickým rozhodnutím. Evropská unie, ale i národní vlády, by podle nás měly podpoře náročnější zemědělské výroby, ať již jde o citlivé komodity nebo živočišnou výrobu, věnovat mnohem větší pozornost.

Musím uvést ještě jeden příklad. To je skutečnost, že dosavadní plocha 3 % orné půdy, která je vyčleněna mimo zemědělskou produkci, se má výhledově zvýšit až na 8 procent. To opět není pro zemědělce dobrá zpráva. Vždyť kolik hospodářských zvířat by se mohlo na této ploše pást či jaké množství různých plodin by se dalo na této ploše vypěstovat. Ať by šlo o krmivo pro hospodářská zvířata nebo o možnost jejich energetického využití v bioplynových stanicích či pro výrobu bioetanolu. Z toho je vidět, že Strategický plán SZP, jak ho nastavila současná vláda, není schopen reagovat na výzvy, které pro zemědělce v současné době vznikají. Ze strategického hlediska to není správně.

Nejostřejší výhrady jste měli k převodu 23 % obálky přímých plateb na podporu prvních 150 hektarů podniků. To znamená přesun dotací od středních a velkých zemědělských podniků na podporu malým zemědělcům. Z jakého důvodu?

Redistribuce sama o sobě není problémem. Problém je její extrémní výše. Ta platí pro Českou republiku, nikoliv pro ostatní země EU. Valná většina z nich si totiž stanovila výši převodu dotací na malé zemědělce ve výši 10 až 12 procent. Myslím, že pouze Litva a Chorvatsko si stanovily vyšší podíl převodu dotací. Ten se sice k nám blíží, ale naší úrovně stejně nedosahuje.

Díky tomuto nastavení převodu dotací mají čeští zemědělci ze všech členských zemí EU druhou nejnižší základní přímou platbu v I. pilíři SZP. To se týká všech. I těch nejmenších. Při poměrně přísně nastavených podmínkách DZES, dříve GAEC, to znamená více nákladů, více omezení a méně peněz. To nás znevýhodňuje v rámci konkurenceschopnosti vůči jiným členským zemím EU.

Redistributivní platba navíc negativní dopad této rovnice dále prohlubuje. Zemědělec, který má 400 nebo 2000, 3000 či 5000 hektarů, je na tom výrazně hůř než jeho německý či polský protějšek. Přitom právě tyto střední a velké zemědělské podniky vyprodukují až 90 % zemědělské produkce, která jde na český trh. Redistribuce sice nízkou základní platbu kompenzuje těm menším, ale produkci za to od nich nevyžaduje.

Mimochodem, mohu to dokladovat na dalším příkladu. Vezměte si pěstování speciální komodity, jako je chmel. Průměrná velikost pozemků pěstitele chmele je na úrovni cca 953 hektarů. Aby se péče o tuto plodinu a její sklizeň danému zemědělci ekonomicky vyplatila, musí to být prostě větší plocha. Přitom právě letos kvůli velmi špatnému počasí byla úroda chmele nižší než obvykle. Načež tito pěstitelé chmele budou v příštím roce a následujících letech do roku 2027 výrazně kráceni právě v těchto přímých platbách. Proto, když to nelze přes přímé platby, je třeba podle nás hledat další cesty podpory těchto podniků. Více peněz v druhém pilíři je dobrá věc, ale třeba chmel se zkrátka ekologicky pěstovat nedá.

Od vlády, konkrétně od ministra Mariana Jurečky, jste dostali příslib, že se vytvoří speciální dotační program ve formě sociálního pojištění. Jak to vypadá?

Víte, máme pocit, že se děje pravý opak. Od pana ministra Jurečky to sice máme přislíbeno, ale zatím na jednání vlády nebylo nic předloženo. Přitom máme jen necelých šest týdnů do konce letošního roku. Naopak jsme slyšeli, že se tento dotační program odloží, protože v příštím roce bude muset projít určitou notifikací v Bruselu. Pro naše zemědělce je to špatná zpráva. Vždyť tuto slíbenou podporu v příštím roce již neobdrží. Prostě se to nestihne. Navíc musejí vzít do úvahy i to, že národní dotací budou v příštím roce dost možná skoro o polovinu nižší. Tím je ovšem ekonomicky výrazně znevýhodněna významná skupina českých zemědělců v jejich konkurenčním boji na evropském a světovém trhu.

Připočteme-li k tomu vysokou inflaci, kterou u nás pozorujeme zhruba v posledních 8 až 9 letech, to je od doby, kdy byly naposledy stanoveny dotace evropským zemědělcům v rámci předchozího programu Společné zemědělské politiky na léta 2014 až 2020, dá se říci, že výše hodnoty těchto dotací, oproti roku 2014, v současné době poklesla o 40 až 50 procent. Co z toho plyne? To, že zemědělské podniky, které obhospodařují 400 hektarů a výše, jsou na tom při dnešní vysoké inflaci, a obrovskému růstu vstupů do zemědělské výroby finančně mnohem hůře, než tomu bylo před těmi osmi devíti lety.

Ministerstvo zemědělství dále zdůrazňuje, že Strategický plán SZP je velmi výrazně zaměřen na ekologii. Co z toho pro zemědělce vyplývá?

Česká republika má skutečně velmi ambiciózní Strategický plán SZP, pokud jde o ochranu půdy proti erozi nebo podpoře ekologického zemědělství. Důraz se klade zejména na vyšší podporu biodiverzity, a zároveň i na podporu toho, aby prostřednictvím krajinných prvků ochranných pásů a biopásů apod., byla zvětšena plocha, která nebude určena pro zemědělskou výrobu, ale stane se prvkem ekologického významu.

Nic proti ekologii. Všichni chceme žít ve zdravém prostředí a těšit se z atraktivní, živé a z hlediska mimoprodukčních funkcí funkční krajiny, která dokáže dobře zadržet vodu. Pokud ale peníze nejdou zároveň na produkci potravin, v podstatě tím odbouráváme princip zemědělské výroby jako přidané hodnoty, a to ve smyslu produkce potravin k uživení obyvatelstva. Výsledkem této ekologické politiky EU, potažmo české vlády, bude, že jako zemědělci budeme mnohem více půdy obhospodařovat v režimu ekologického zemědělství. V České republice jde v současné době o 16 % výměry půdy, ale cílem SP SZP je dosáhnout 25 %. Myslím si, že se nakonec k těmto 25 procentům dostaneme bez větších problémů. Protože si celá řada zemědělských podniků řekne, že polovinu své současné výměry převede do režimu ekologického zemědělství, aby dokázali lépe využít možností druhého pilíře SZP a udržet krok s růstem pachtovného. Na druhou stranu ekologické zemědělství vykazuje skoro o 50 procent nižší produkci, než je tomu v případě konvenčního zemědělství. To znamená, že na našem trhu bude podstatně nižší nabídka potravin. Protože lidi u nás je nutné uživit, chybějící potraviny se dovezou ze zahraničí, byť budou cenově nestabilní a možná i dražší. Navíc budou-li se dovážet i ze zemí třetího světa, mohou být i méně kvalitní. Dá se říci, že prakticky nic nevíme o technologii výroby potravin, která se v těchto takzvaných třetích zemích používá.

Ministerstvo zemědělství za pozitivní přínos Strategického plánu SZP považuje podporu oblastí se specifickými podmínkami, kam patří například horské oblasti či citlivé komodity. Jak to vidí produkční zemědělci?

Možná to nebude populární názor, ale myslím si, že není třeba vše, co je stanoveno v rámci SP SZP, kritizovat. To samé platí i pro práci Ministerstva zemědělství, které je však v mnoha ohledech v současné Pětikoalici v defenzivě. To vidíme třeba na zmíněném návrhu rozpočtu rezortu a rozpočtu národních dotací na rok 2023. Podpora produkčního zemědělství zkrátka není v kurzu.

Nicméně zpět ke Strategickému plánu. I ten má svá pozitiva. Třeba právě v druhém pilíři SZP, kde je více peněz, než bylo v současném období. K tomu ale musím dodat, že ještě před loňskými říjnovými volbami do Poslanecké sněmovny nynější vládní pětikoalice tvrdila, že nechce navyšovat kofinancování Programu rozvoje venkova z národních dotací na úrovni 65 % z národních dotací, jak to tehdy, tedy před více než rokem, schválila předchozí vláda. V důsledku tlaku nás, produkčních zemědělců, který jsme vůči vládě od počátku letošního roku vytvářeli prostřednictvím demonstrací, mítinků a protestních jízd zemědělské techniky, se nám podařilo přesvědčit tuto vládu, aby oněch 65 % kofinancování z národního rozpočtu v Programu rozvoje venkova skutečně bylo.

Mohu jenom konstatovat, že v Programu rozvoje venkova je celkem racionálně nastavena podpora pro podhorské oblasti, pěstování meziplodin, producenty prasat, dále podpora mladých zemědělců atd. Ano, to je třeba hodnotit pozitivně.

Na druhé straně je zde od některých politiků velký tlak na další utahování šroubů v zemědělství, a kdybychom se se na počátku letošního roku neozvali, tak by Strategický plán vypadal mnohem hůře.

Strategický plán SZP také pamatuje i zlepšení životních podmínek hospodářských zvířat. Co k tomu můžete říci?

Podle požadavku EU Strategický plán SZP podporuje zlepšení podmínek hospodářských zvířat, zejména jde o welfare ustájení prasnic a nosnic. Proto se budují porodní boxy prasnic. Zkrátka vše, co po nás EU požaduje, zavádíme postupně v praxi. Ale díky vývoji ekonomiky, kdy ceny všech vstupů do výroby, to je i stavebních materiálů, enormně rostou, situace v přestavbě stájí pro naše zemědělce není vůbec jednoduchá. V této souvislosti se musím zmínit i o otázce přechodu dnešních klecových chovů nosnic na alternativní způsoby. V rámci tohoto nařízení existuje limit 50 milionů korun, který se nemá překročit, ale při dnešní drahotě je prakticky nemožné se do tohoto limitu vejít. Takže si myslíme, že by bylo potřeba vyhlásit nové kolo v rámci tohoto dotačního programu, aby chovatelé nosnic mohli tuto přestavbu ustájení nosnic dokončit. To by jim výrazně pomohlo.

Jedním z cílů SP SZP je i podpora vstupu a zapojení mladých lidí do zemědělství. To určitě není jednoduchá záležitost…

Nedávno jsme byli s panem ministrem na podnikatelské misi v Dánsku. Proto také uvedu zajímavý příklad toho, jak tuto problematiku řeší ve zmíněné severské zemi. Myslím si, že by mohla být i pro nás v něčem inspirativní. Dánové vlastně nemají podporu mladých začínajících zemědělských podnikatelů formou přímé platby v I. pilíři SZP, jako je tomu u nás. Tam naopak dostanou tuto podporu v rámci II. pilíře SZP, to je v Programu rozvoje venkova. Přitom mladí dánští farmáři zároveň, žádají-li o tuto podporu, musí předložit i svůj vlastní podnikatelský plán s tím, že musí zdůvodnit, kam se chtějí za těch pět let v podnikání dopracovat. Na počátku podnikání jim finanční podpora v rámci PRV pomůže s tím, že nakoupí stroje, a zároveň, že jaksi vyplatí i starší generaci své rodiny, která jim roli zemědělského podnikatele, který přebírá žezlo, mnohem snadněji přenechá, než je tomu u nás. Myslím, že dánský vzor je mnohem lepší a účinnější než ten, který uplatňujeme v České republice. Takže, podle mého názoru, by asi bylo vhodné tyto dva způsoby podpory mladých zemědělců provázat, propojit. To by asi systému převodu zemědělských podniků u nás na mladou generaci více pomohlo.

Vraťme se k Zelené politice EU. Mezi mnohými evropskými zemědělci se hovoří o tom, že by se některé aspekty Green Dealu měly odložit na pozdější dobu. Půjde to vůbec?

Dávalo by to smysl, ale nebude to jednoduché. Že by bylo slyšet z Evropské komise nějakou sebereflexi, není na pořadu dne. Jsou tu tací, kteří jsou ještě více radikální. Část europoslanců ale už pochopila, že zeleně ano, ale s rozumem.  Doufám, že se domluvíme s některými europoslanci, protože někteří z nich již nějaké prozření z pseudoenvironmentálních požadavků EU prozřeli. Prakticky si musíme počkat na volby do Evropského parlamentu v květnu 2024, kdy v souvislosti s ustavením nových vrcholných orgánů EU by mohlo dojít k určité revizi původně nastavených cílů EU, aby byly ve vyšším souladu s reálným vývojem ve světě. Důraz bychom měli klást na potravinovou bezpečnost. To by si Evropská komise a Evropský parlament měli co nejdříve uvědomit.

Myslím si, Česká republika by, po skončení českého předsednictví, měla od 1. ledna 2023 vyvíjet v Evropské unii mnohem vyšší aktivitu směrem k hledání spojenců v EU, tedy především v těch nejsilnějších státech jako v Německu, a především ve Francii, kteří by dokázali společně s námi rozporovat některá až přehnaná enviromentální nařízení EU s tím, že myšlenka ochrany planety i nadále platí, ale vše se musí dělat s ohledem na uspokojení potřeb obyvatelstva. To je, že zemědělci produkují potraviny pro uživení svých spoluobčanů.

Registrací uživatel získá přístup k exkluzivním informacím.
Registrace   |   Přihlášení